Kluk s čokoládovýma očima

also children are imigrants....
also children are imigrants….

Ještě jednou bych se ráda vyjádřila k otázce uprchlíků. A nebudu hovořit už o tom, že je na Kosu bezpečno, a že je tu skoro nevidíte – to už jsem řekla. Chtěla bych jen říct svůj názor na tuto situaci. Mě nenáleží soudit to, co budou dělat v Čechách a Evropě dál, já nejsem rasista a upřímně těch lidí – hlavně rodin s dětma – mi je fakt líto.

Včera jsem šla s jedním žurnalistou do toho vyhlášeného hotelu, který jim byl dán k dispozici. Zatímco on tam dělal rozhovory, já tam viděla jednoho tatínka se dvěma malýma chlapečkama, kteří si hráli v písku. Neměli nic. Klacík a kamínky…ti kluci mohli být tak 3 a 4 roky staří…měla jsem v autě nějaké sušenky, tak jsem jim je šla dát a ten tatínek mně děkoval lámanou angličtinou a pravděpodobně říkal těm synům, aby mi šli dát pusu. Ten mladší se odhodlal a přiblížil se. Sedla jsem si k němu na kolena, aby se mě nebál a byla mu blíž. Zvedl ke mně ty jeho čokoládové oči plné strachu a nejistoty. Opatrně a trošku bojácně mi sáhnul na moje blonďaté vlasy, dotknul se mé pihovaté tváře a dal mi pusu na tvář. Já se v ten okamžik nadechovala a cítila jsem jak voní, žádný smrad, žádná špína – čistě umyté vlásky a opravdu voněl. Voněl jako moje děti. A ten tříletý chlapeček mi v jednom pohledu dokázal říct, jak strašně se bojí, jak neví co se s ním děje…jak i ten klacík ho dělá šťastným, protože to dítě si chce hrát a být v bezpečí a mít měkkou postel a mít aspoň kousek chleba. Kdo to nezažije a kdo nemá srdce na správném místě, tak mě teď odsoudí a řekne, ať ho adoptuju a ať si ho nechám, atd.…ale mě ho bylo tááák líto, až jsem to obrečela. Z auta jsem bez jakékoliv druhé myšlenky přinesla všechny hračky, které nosíme s mými dětmi na pláž a dala jim je. Trošku radosti, aby trošku zapomněli na to, čím prochází, aby aspoň ty děti mohly chvilku zase žít svoje dětství. V tu chvíli si člověk uvědomí, v jakém bohatství žije. Tyhle zdravé a krásné děti nemají svoji postel, hračky, pokojíček – mají jedny kalhoty, jedny boty…neví, co s nimi bude zítra. Ale mají mámu a tátu, kteří je milují, tak jako my miluje naše děti. Jenže tihle rodiče je musí ubránit. Ubránit před válkou a před smrti. A snaží se o to, ale bohužel jsou tu lidé, kteří v nich vidí nechtěná koťata a nejraději by je topila a vracela zpátky na popravu. Já osobně taky nesouhlasím s ekonomickými uprchlíky – kteří jedou do Evropy pobírat sociální dávky či pracovat a pak veškerý příjem posílat do Afriky – ale lidi, kteří se chtějí zachránit před smrtí a chtějí dat svým dětem šanci žít….to je jako bych přibouchla dveře před opuštěnými štěňaty a nechala je napospas jejich osudu…a neudělám to. Protože jsem člověk, jako oni a mám srdce, jako oni. A je mi lito všech, kteří to tak necítí….Buď jsem moc velký důvěřivec, nebo ti ostatní jsou moc velcí rasisti. Ale já sebe ani je nezměním…a ani se o to nebudu pokoušet.

1 komentář: „Kluk s čokoládovýma očima

  • 5.8.2015 (21:41)
    Permalink

    Milá Lindo,
    kdyby tak většina lidí sdílela Váš názor a pohled na tuto otázku. Pravda je to hodně široké téma, většina z nás se bojí čehokoliv jiného, něčeho co by je mohlo nějak ohrozit nebo jen toho, že je to nové a nevíme, co z toho vzejde, a tak si najdeme důvod k negativnímu postoji. Netýká se to jen zahraničních uprchlíků, ale pocítíme kolikrát averzi i my , jako nový přistěhovalec na menší obec.
    Málokdo si uvědomí, že důvod příjezdu uprchlíků je ve většině případů opravdu ten strach o svůj život a život svých blízkých. Pro nás je to pořád , tak nějak vzdálená realita, kterou známe z médií a Vy jste se setkala tváří v tvář s případem, kdy by to snad nechalo chladným jen absolutního cynika. Nelze všechno vidět jen černobíle, ani já nejsem naivní , že všichni si jedou zachránit jen vlastní život. Věřím, že i u nás, pokud bychom se setkali s takovou situací jako Vy, tak nás to nenechá chladnými. Jenže to by se ta média musela zaměřit také na takové situace, a ne v nás vyvolávat jen obavy a strach. Měli bychom si uvědomit, že ve špatné životní situaci se může ocitnout každý z nás , a i když nám v těžkých chvílích nikdo nepomohl , nebyl nikdo zrovna nablízku nebo třeba ani nechtěl, tak bychom určitě byli rádi, kdyby tomu tak bylo. Život je bohužel někdy drsný, ale to nám nedává důvod se zachovat k druhým stejně. Stejně potom v sobě akorát uchováváme negativní energii a ta se nám podepíše, tak max. na zdraví. Proto Vám i závidím, že žijete v zemi, která je přívětivá ke každému.
    Tak, to jsem měla na srdci.
    Mějte se krásně, J.H.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *