Beru si dovolenou:-)

imagesMí milí a vážení přátelé, odjíždím na dovolenou!!! Ano, na dovolenou se svýma dvěma dětma, třema kuframa, kočárkem, dvěma malýma baťůžkama, obrovskou kabelou a s vidinou toho, že budu odpočívat. Kam? No přece domů…do svého druhého domova. Do Čech. K mamince a k tatínkovi. Do zelených luh a hájí, ke krásným, voňavým lesům. Mám pocit, že dokud člověk nežije dlouhodobě v zahraničí, tak nemůže pochopit význam naší krásné hymny:“….a to je ta kráááásnááá zeeeeměě, země čeeeeskááá, domov MŮŮŮJJJ!!!!“A já se tak hrozně těším.

tourists_airplanePřípravy jsou náročné… První překážkou je letadlo. Za normálních okolností bych doma ani nic nepotřebovala a děti by ty 3 hodinky přežily v jednom oblečení, s troškou vody, jednou sušenkou….,ale 3 hodiny v letadle jsou pro rodiče malých dětí noční můrou. Baťůžky jsou narvány až po okraj hračkama, které zaručeně musí děti mít s sebou. Ony si jich pak po celou dobu letu a ani u babičky a dědy vůbec nevšimnou, ale kdyby si je s sebou nevzaly, tak by bylo zle. Co naplat, náhradní oblečení půjde do máminy kabelky, vlhčené ubrousky, sušenky, dva banány, dvě láhve s vodou, dvě mikinky na přílet do Čech, pasy a na moji malilinkatou peněženku už hledám místo, telefon tam ještě nacpu. „Michálku, Amálko, pojďte se vyčůrat“ (oblíbená věta nás rodičů), „maminko, nám se nechce“ (oblíbená věta našich dětí). A i přes přemlouvání nevytlačí ani kapku. Na letišti čekáme na odbavení kufrů v tak půl hodinové frontě. Kufry poslušně stojí v řadě, mé děti si z nich ale příklad neberou. Miška nachází opuštěný vozík na zavazadla, nasedá na něj a poroučí Amálce aby ho vozila. Ohromná sranda a nejvíc se baví tím, že maminka za nima lítá a „tichým“ hlasem křičí! Když procházíme kontrolou ke gatu, nastává další trauma. Vše dát na detekční pás. Sundavám kabelku, dětem baťůžky a posílám vše na kontrolu. Amálku jsem pro jistotu přivázala do kočárku. Míša už probíhá do bezcelního pásma a mé věci jsou stále na pásu. Hromadí se ve mě zmatek, začínám se potit. „Míšo, vrať se““Kočárek taky na pás“ rozkazuje celník…Nemůžu tam tu holku nechat? Nemůžu. Zatímco skládám kočárek, Amálka už běhá s Míšou za celní kontrolou… Procházím i já, svléknout pásek, boty – vyndat ipad – vody….děti…kde mám děti??? A ano…našly si zábavu. Stojí u masérského křesla a vyloženě se baví tím, že když na něj nasednou začne pískat. Ostatní cestující na ně koukají přes zamračené obočí a rozhlíží se, kde je matka těchto dvou dětí….Mám chuť je zapřít…budu dělat, že nejsou moje, budu je jen z povzdálí pozorovat….“mamíííííííí…..“ Jsem prozrazena. Sbírám věci z pásu, na kočárku sedí dva baťůžky, moje rameno je již zdevastováno z tíhy kabelky, ale zvládli jsme to. „Děti, pojďte se vyčůrat. V letadle 11225183_1004646262892665_6441916522323188051_nnebudeme moct“..“Ale mami, nám se nechce…“ Přesto je vleču na záchod a opět utrousí asi tak dvě kapky každý. V letadle sedíme ve třinácté řadě….Vystupujeme do schůdků do letadla, na ruce mám Amálku, Míša se mně drží za kalhoty, které mi díky chybějícímu pásku (neměla jsem čas si ho tam zpátky nasunout) stahuje dolů, v druhé ruce dva baťůžky a moji kabelu. Přede mnou slečna – krásně opálená, voňavá a hlavně na ruce POUZE s jednou malou kabelečkou a na vysokých podpatkách. Jak já jí závidím.

Když už se dostaneme k našemu místu (skoro jako poslední), zjišťuji, že v úschovně pro zavazadla už je plno. Snažím se tam narvat aspoň mou kabelku a zavírám víko. Jestli ho někdo otevře dřív než já, bude obdařen veškerým obsahem mé kabelky. Mé děti už sedí, Míša kouká z okna a zahrnuje mně neustálými hlasitými dotazy. „A maminko, kudy se sem dává benzín? A maminko, kde je nějaká vrtule, a maminko, můžu otevřít okénko…A maminko????….“ Amálka zkoumá obsah kapsy na sedadle před ní a zároveň zjišťuje jak se sundavá občerstvovací stoleček. Na sedadle za námi sedí starší pár, který mě probodává pohledem a říká si: „Proč zase my musíme sedět tak blízko k dětem. Určitě ti smradi budou celou dobu ječet…zase máme smůlu, to zas bude cesta.“ S omluvným úsměvem, spocená a vyřízená si sedám. Mobil!!!!…zapomněla jsem vypnout mobil….Opět otevírám „zavazadlový prostor nad námi“ a dostávám sprchu s věcma z mé kabelky. Náhradní oblečení, dětské vody, sušenky, nějaké drobečky, paní před námi je zasažena mým mobilem a pod sedačkou u pána naproti nacházím peněženku. Skláním se pro ní – křup….co to bylo???Zahákla jsem se s kalhotama o druhou sedačku a ruply mi. Mám na nich díru velkou jak Afriku….doprčic!!! Vše sbírám, mobil vypínám, vody nechávám dole pro děti a opět si sedám. Budeme vzlétat. Díky častému létání vím, že je nutné aby děti hodně polykaly. Dávám jim proto napít vody z jejich dětských láhví. Když už jsme ve vzduchu a poměrně vysoko, opět je nutím pít – ale díky přetlaku v letadle, voda samovolně vytéká z láhve ven a obě děti jsou mokré jak žáby. Ještěže mám převlečení s sebou….Dostáváme občerstvení. Miška kouká na pohádky v Ipadu…Amálce čtu knížku. Nikdo si nemůže stěžovat, cesta probíhá už daleko lépe, než její začátek. Uffff….ale….“nechvalme dne před večerem“ „Maminko, já chci kakat…..““Miško teď? A nemůžeš to vydržet?“ Sbírám Amálku a Míšu a jdeme k záchodkům. Respektive k tomu místu, kde sice můžete vykonat svou potřebu, ale i když tam jdete sami, tak se z vás stává sardinka, natož když jdete tři!!! Pokouším se Amálku nechat u paní letušky, s hysterickým křikem, že chce se mnou a před vražednými pohledy (úplně je chápu) ostatních cestujících ji beru s sebou. Amálka sedí na umyvadle a Míšu držím nad mísou. Amálka zkoumá jak a odkud teče voda v tom umyvadle a ještě si stihne namydlit ruce i očička. Miška tlačí. „Míšo už???“ Maminka se potí(větrám pouze dírou v kalhotech), rudnu, okřikuju Amálku ať už nechá tu vodu. „Hotovooooo“ Konečně. Utřít ho na tak malém prostoru je horor, půlka ruky a kousek mých kalhot to odneslo hnědou barvou…ale 🙁 Omývám Amálku, která je opět mokrá, a vracíme se na místo. „Mami, já chci kakat…“ „AMÁLKO????To si snad ze mě děláš srandu ne? TEĎ???“(chudák dítě…ale mé nervy už marně hledám i v kýblu….) Naštěstí Míša už zůstává na sedačce sám.

11760259_1002301436460481_7983561119810323754_nVidím Čechy, jsou krááásné…..pan pilot hlasí, že aktuální teplota v Praze je 14 stupňů a prší…Déšť, hurááá…dééééééšťťťťť….. „Zůstaňte prosím připoutaní, až do úplného zastavení letadla“. Vždycky mě fascinuje tato věta. Neboť většina lidí ji asi slyší jinak než já, protože hned po ukončení tohoto hlášení začínám slyšet cvakot bezpečnostních pásů.

Vycházíme z letadla mezi posledními. 8…8…8!!! Osmička? No to je počet věcí, které jsem do letadla přinesla a musím je zase odnést. Mají čísla. Moje dvě děti – 2,dva baťůžky – 2, moje kabelka – 1, 3x bunda. Mám vše. Přicházíme do letištní haly. K mé smůle mi bude kočárek vydán až  u zavazadel a samozřejmě jsme zaparkovali u toho nejvzdálenějšího gatu. Mám před sebou kilometr. Amálku opět na ruce…v druhé ruce dva baťůžky a na ramenu kabelku. Míša pobíhá přede mnou, snažím se s ním držet krok a zároveň nedělat moc velké kroky, aby se díra na mých kalhotech ještě nezvětšovala. Vcházíme k pásům pro zavazadla. Jsem vyřízená. Beru si vozík na kufry, dávám do něj sedět Amálku, na druhou stranu Míšu a baťůžky. Jdeme pro kočárek, který doráží s ulomeným kolečkem. Nevadí. Kočárek dávám před Míšu na vozík. Dokonce i kufry nám přijíždí včas. Jeden kufr nakládám na vozík a druhý táhnu ve volné ruce. Mé řidičské umění vozíku na kufry je velmi nezdárné a tak během cesty přejedu nohu pánovi, který seděl za námi a jsem si jistá, že to budu já, o kom bude vyprávět svým blízkým, jak hrozná matka s dětma s nima letěla, a že takoví lidé by snad ani neměli jezdit na dovolenou. Ano..než jsem měla děti, tak jsem se také tak vyjadřovala. A až budou děti z hnízda, tak se k tomu možná vrátím. Ale věřte mi, že pro mně ta cesta byla větší horor než pro toho pána.

Vycházíme z celního prostoru, a já vidím otevřenou náruč své maminky, tatínka a jejich úsměv! Ten se ovšem změní v úžas, když vidí zpocenou, rudou, ušpiněnou od „kakání“ dceru s roztrhanýma kalhotama. Ale šťastnou. Šťastnou, že je doma a že je na dovolené!!!

Zvládli jsme to!

A teď mě čeká týden lenošení a nicnedělání a srazů s kamarádkama. Rodiče si užijou vnoučat a já budu nabírát síly…… na cestu zpět.

Tak krásný poslední prázdninový týden a uvidíme se zpátky na Kosu:-)

P.S.: Maminky, hlavu vzhůru, nejste v tom samy!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *