Podzimní deprese na Kosu

αρχείο λήψης (2)Také máte ten pocit, že podzim je to nejhorší období roku? Máme za sebou nádherné léto a těšíme se na zimu, na zapálené krby, na sníh, na Vánoce, na lyžovačku…ale než přejde ten podzim, tak pomalu upadáme do deprese.

I já na Kosu mám jistou formu podzimní deprese, která se každým dalším slunečným dnem prohlubuje. Po nádherných slunečných a teplých měsících (duben až srpen), kdy možná na začátku léta párkrát sprchlo, netrpělivě očekávám září a první déšť.

Od prvních zářijových dnů si lidé v Řecku začínají přát „kalo xoimona“(tak hezkou zimu) – venku je stále kolem 32 stupňů, moře je jak kafe, a protože do začátku školního roku nám zbývá ještě pár dnů, tak stále s úsměvem chodíme na pláž a využíváme letních radovánek. Kolem půlky září většinou sprchne a já se na 12003976_497961993697525_5882467665394532096_nten den neskutečně těším. Máme 14. září, já hypnotizuji předpověď počasí a hledám na všech možných meteorologických servrech aspoň obláček. Nic. Jasno na dalších 10 dnů. Nevadí. Je tu ještě stále dost turistů, tak ať si ten kousek léta ještě užijí, říkám si bez zášti. Ve skříni se snažím přehlížet všechny šaty na ramínka a děti pomalu psychicky připravuju na nadcházející počasí. Mám snahu jim oblékat delší kalhoty, trička s krátkým rukávem, tílka a kraťasy nenápadně zatlačuji do zadní části skříně. To mi ovšem z jejich strany neprochází. Moje děti nějak odmítají vnímat ten pojem v kalendáři, ZÁŘÍ a k mé nelibosti si svlékají ponožky a trička a chodí jen ve spodním prádle. Po odpoledních ještě chodíme k moři ale mám pocit, že jsme tam jediní z místních. Řekové podzim berou vážně, začaly školy a i kdyby 100x mohli, tak raději řeknou, že nemají čas, než aby se šli vykoupat. Já si na druhou stranu říkám, že moře je lék. Všemožný a všemocný lék. Na rýmu, na dýchací problémy, na astma, na ekzém, na psychiku, na uklidnění, na hádku s tchýní, na kocovinu. Nejlepší lékař na světě. Ale to si uvědomujeme my, kteří ho moc často nemáme. Místní mi sice přitakávají, ale jsou líní na to, aby ho využívali!

Moře je teplé, klidné a nejčistší za celé léto. Moře v září je jak čerstvě napadlý prašan na horách. Nic víc si nemůžete přát…a já si stejně přeju, aby už bylo aspon 25. září a už konečně zapršelo a na obloze byl viděn aspoň jeden jediný mráček. Každé ráno vstávám s nadějí, že obloha bude černá. Oblékám si župan(aby mi nebylo po ránu chladno) a vycházím na terasu, svlékám župan – teploměr ukazuje ránu v půl sedmé 25 stupňů, jasno…a….další „úžasný“ den. V práci opět sjíždím všechny předpovědi počasí a světe div se, někde v dálce jsou vidět mraky a první déšt. Vypadá to na 19. září. Hurá. Na oslavu si na „you tube“ pouštím „I am singing in the rain, just singing in the rain, what glorius feeling…“ a děti po škole odvážím domů a zpíváme si „prší prší jen se leje“, abychom to měli nazkoušený. Doma s chutí hledám deštníky a holinky. Ať už je 19…ať už je 19…..

images (6)Devatenáctého ráno s jistotou otevírám dveře na terasu a s širokým úsměvem chci vítat nový, krásný, deštivý den….Jaké to překvapení, když na obloze jsou dva, slovy, DVA mráčky, které spíš vypadají, že zabloudily spolu se Syřany na Kos a chtějí opět pokračovat dál, ale rozhodně tu nechtějí zůstat. Má nálada? Opět nulová spíš mínusová. Ovšem pozor. V poledne prší. Nebe si mě chce udobřit a trochu naklonit. Odcházím z práce a na přední okno auta spadnou první kapky. Vyrážím a kapek je stále více a více…dokonce pouštím i stěrače, které sice ze začátku protestují a skřípou, ale čím větší rychlost, tím jim to jde lépe. SUPEEEER…..tak přece. 19. září poprvé zapršelo. (fakt, že přestalo dřív než jsem dojela z práce domů – asi do 10 minut) mi nevadí. Pršelo. Děti si po cestě domů zpívají prší prší a já je začínám připravovat na tvrdší kalibr a začínáme si notovat:“fouká fouká, bílá je louka ….a sněží sněží, mráz kolem běží“…Když dorazíme domů, zavíráme všechna okna(abychom nenachladli) a Amálka se mě ptá, zda půjdeme k moři. Odpovídám, že ne, že přece pršelo!!!! Ve čtyři hodiny už sedíme na pláži, po mracích ani památky, kolem nas na lehátkách bílí angličané a mé děti se už ZASE koupou v moři.

Další dny jasno, jasno, jasno…jasno!!! To není možné. Je konec září a je stále jasno. Žádné mraky, mráčky, obláčky….jen nad Tureckem se to někdy pěkně blíská, ale Kos? Já chci do Čech. Ve své αρχείο λήψης (1)škodolibosti dávám na facebook statusy jak je tu krásně a jak se stále koupáme, ale v hloubce mé duše závidím všem v Čechách tu vůni deště, pocit zimy po ránu, možnost zajít si na houby do vlhkého lesa a nosit ponožky a bundu a dlouhý rukáv. A dost. Od začátku října vyměním oblečení za zimní. Třeba ten podzim jen zapomněl přijít a když mě uvidí chodit v teplém oblečením, třeba ho přivolám. Alláhu dej nám vláhu….1. října vyndavám tenisky, džíny, a košily s dlouhým rukávem. Dorážím do práce a po zádech mi stékají čůrky potu. Protestantivně odmítám pustit si v kanceláři klimatizace, ale v deset hodin to vzdávám. Zapínám klimatizaci na 24 stůpňů…a je to příjemná změna oproti těm 29 venku. Vzdávám se. Prostě máme pořád vedro. Má nálada je mizerná a už jsem i pochopila, že i když budu neustále klikat na „upload“ nad předpovědi počasí a budu doufat, že jasno jasno jasno jasno se změní v zataženo, bouřka, déšt, zíma….že to nepomůže a není to v mé moci. Holt mi nezbývá nic jiného než čekat a i přes můj vnitřní špatný pocit a zoufalost z toho slunečného počasí a tepla provokovat ty, co to mají obráceně.

Vždyť koneckonců, není to krásné? Ještě v říjnu chodit v kraťasech,koupat se v moři, sbírat granátová jablíčka…jíst slaďounký meloun, spát jen pod prostěradlem a užívat si toho vitamínu D až do poslední kapičky? 🙂images (7)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *